Když tečkuji a svět kolem mě tak trochu mizí

Sedím v kuchyni u stolu. Je večer, dům pomalu utichá, ale kolem mě je přesto živo. Papoušek si poletuje z bidýlka na skříň, kočky se ozývají svým večerním mňoukáním a u nohou mi tiše leží můj pejsek. Každý z nich si žije svůj malý příběh – a já svůj.

Před sebou mám rozpracované dílo. Tečku po tečce. Bod vedle bodu. Světlo, stín, rytmus.

Mezitím za mnou přijde manžel. Prohodíme pár slov. Odpovídám, usmívám se, reaguji. Všechno vypadá naprosto normálně. Jsem přece tady, sedím u stolu, slyším, co říká. Komunikuji. Žiju běžný večer.

Jenže…

Zhruba po hodině se vrátí. Naváže na téma, které jsme před chvílí probírali. A já ho poslouchám s lehkým zmatením. To téma slyším vlastně poprvé. Tedy… skoro poprvé. Něco mi to připomíná. Nějaký útržek. Pocit. Vím, že jsme o tom mluvili. Ale detaily? Ty jako by zůstaly někde mezi tečkami.

Nejprve se zděsí, že stále sedím u stolu – a že jsou dvě hodiny ráno. A potom ještě víc, když zjistí, že si naši předchozí konverzaci vybavuji jen velmi mlhavě.

A důvod?

Už zase sedím a tečkuji.

Jsem do díla tak ponořená, že svět kolem mě zůstává jakoby v jemném oparu. Vnímám sama sebe. Vnímám radost z každé nové tečky. Ten tichý okamžik, kdy se dotknu podkladu a vznikne další bod. Reaguji na okolí, odpovídám, usmívám se – ale tak trochu zpomaleně, ztišeně, jako bych byla napůl tady a napůl v tom obraze.

Je to zvláštní stav. Nejsem nepřítomná. Jen hluboce soustředěná. Pohlcená procesem, který mě naplňuje.

A tak, zvířátka moje milá, manžílku a dětičky – děkuji, že to chápete. Děkuji za tu tichou podporu, za trpělivost, za to, že mě občas jemně vrátíte zpátky do reality. Vím, že máte radost z toho, že mě to tak baví. A já mám radost z toho, že mohu tvořit v domově, kde je živo, láska a porozumění.

Protože někdy je největším darem právě to, že můžete být na chvíli úplně ponořeni do jediné tečky – a vědět, že svět kolem vás mezitím drží pohromadě.